Ohnilec

Ohnilci připomínají rozkládající se lidská těla, která byla svlečena z kůže. Na jejich přítomnost upozorňuje silný zápachem hniloby, který jim spolu se vzezřením dává jejich jméno. Jsou blízkými příbuznými požíračů a stejně jako oni trpí neukojitelnou touhou po lidském mase. Dříve byli vzácní, avšak díky válkám velkého měřítka, které jim zajistily dostatek potravy, se hojně rozmnožili. I když se, stejně jako ostatní druhy mrchožroutů živí převážně mrtvolami, mohou zaútočit i na živé, zejména, pohybují-li se ve skupině, což zpravidla činí. Pak představují pro náhodné poutníky smrtelné nebezpečí. Jsou totiž velice rychlí, stačí koni v plném cvalu.

Utkání s ohnilcem má ještě jedno úskalí. Jejich rozkládající se těla obsahují velké množství hnilobných plynů, které jsou jednak silně jedovaté, jednak velmi hořlavé. Ohnilci toho využívají v poměrně vzácném sebezničujícím mechanismu – je-li tento netvor zraněn nad kritickou mez, uvede své tělo do jakési křeče, které končí roztržením těla. Následný oblak plynu pak zpravidla vážně poškodí i zdraví útočníka. Zvláště pak, je-li ještě přiveden k výbuchu.

Stejně jako ostatní mrchožrouti jsou i ohnilci nebezpeční zejména po setmění, kdy také vyráží shánět potravu.

Jak již bylo zmíněno, podobně jako většina mrchožroutů se i ohnilci potulují v typických oblastech výskytu mrchožroutů, jako jsou hluboké divočiny a místa posetá rozkládajícími se těly a stejně jako oni se pohybují v tlupách. Jsou rychlí a útočí podobně jako topivci. V tlupě lze proti nim použít jejich sebedestrukční mechanismus, kdy zraníme jednoho nebo několik ohnilců tak, aby vypustili plyn, který následně zapálíme. Toto může v krajním případě vyvolat až jakousi řetězovou reakci, která udělá spoustu práce za nás. Pakliže se nám tento způsob z nějakého důvodu nehodí, je možné ohnilce rovnou zapálit, přičemž jejich plyn vyhoří bez zásadnějších způsobených škod. Na rozdíl od ghúlů a jim podobným se zdá, že je ohnilce možné zranit, a to až po kritickou mez i ocelí, nejen stříbrem. Účinkem se však míjí použití jedů.

Staré záznamy praví, že:

„Co jsou to ohnilci každý vidí. Ba ani vidět je není nutné, protože slyšet jejich jméno by mělo stačit k tomu, aby někdo řekl, jaká stvoření by to mohla být.

Vzhledem k tomu, že jsou to mrchožrouti, hnilobní se živí mršinami a lidskými mrtvolami, i když to neznamená, že neútočí na živé. Objevují se na bojištích, v blízkosti měst sužovaných morem nebo v okolí vesnic zasažených hladomorem. Když spatříte ohnilce, můžete si být jisti, že jich je nedaleko mnohem více.

Objevují se náhle a mizí ještě rychleji, jsou-li ohroženi, je  tedy obtížné je vyhubit. Chytání ohnilců má smysl malý nebo vůbec žádný. Místo toho se s nimi nejlépe vypořádáte tak, že jim přerušíte zásobování potravinami, tedy spálíte všechny mrtvoly v okolí. Mrtvoly je lepší spálit, nežli pohřbít, neboť jsou ohnilci zdatnými kopáči. Bez obživy netvoři odejdou a budou hledat nová loviště.

Zabití ohnilce není těžké, přesto je třeba pamatovat na to, abyste přežili okamžik smrti netvora, protože tělo monstra uvolňuje výbušné výpary, které by mohla vzplanout pouhá jiskra. Výsledná exploze může zaklínačovi ublížit, ale může také zabít blízké ohnilce. Zaženete-li ohnilce do kouta, může dojít k bojovému šílenství, tak jako u jiných mrchožroutů. Tomuto je třeba se vyhnout, neboť  netvor pak útočí velkou silou a méně zkušený zaklínač může podlehnout. Při boji s ohnilcem není nikdy dobrý nápad utíkat, protože stvoření budou pronásledovat svého nepřítele, skočí mu na záda, srazí ho a přemůžou.

Běžné jedy jsou proti nim k ničemu – na ty získali imunitu požíráním zdechlin. Ohnilci nemohou vykrvácet, protože jejich krev se velmi rychle sráží, je tedy třeba působit spíše hluboká zranění, ohrožující vnitřní orgány. Osvědčilo se též použití znamení, pastí a bomb.“