Ježibaba

Nebo také požíračka. Připomíná starou, hrozivou ženu, ale jen v šeru. Na světle je vidět, že toho na ní mnoho lidského není.  Ve své podobě je ježibaba tvor s našedlou kůží, zahnutým nosem, povislými prsy a nafouklým, vrásčitým břichem. Její protažená otevřená tlama se zakřivuje do zlomyslného úšklebku a vyplazený jazyk a stažené chlupy připomínají psa. Ztělesňuje dětské noční můry zlomyslné, sadistické příšery, která čeká, až unese zlobivé děti.

Nevyhledávají až tolik nekropole a bitevní pole, neboť mají raději čerstvé maso, a drží se tak poněkud blíže k lidským obydlím. Jejich taktika je stejná, jako u ostatních mrchožroutů. Při útoku se snaží oběť srazit k zemi, kde ji znehybní a začnou požírat. Jsou citlivé na stříbro. Taktéž, jako ostatní mrchožrouti, nemusí denní světlo a po setmění jsou silnější a nebezpečnější. Při srovnání se svými mrchožroutskými příbuznými, nemají tak odolnou kůži, jako graveiři, ale stejně jako oni mohou způsobit při poranění otravu kadaverinem.

Staré záznamy praví, že:

„Ježibaby se často říká noční čarodějnice, protože se podobají starým, ošklivým ženám a jsou pověstné svou čarodějnickou zlomyslností. Tito tvorové si hltají lidské maso, i když ochotně jedí zdechliny, touží především po mase, které je čerstvé a teplé. Loví po setmění ve skupinách, které rolníci nazývají sabaty. Rádi své oběti klamou a mučí, ale příběhy o jejich půlnočních letech na košťatech a jejich perníkových chaloupkách nejsou pravdivé.“