Vodnice

Nebo také vodní ježibaba. Vodní ježibaby, stejně jako utopenci a jejich varianty, s nimiž často sdílejí loviště, žijí poblíž mělkých potoků, řek a mokřadů. Přestože jsou mohutnější, výtečně plavou. Dokážou dokonce proplouvat hustým bahnem s úžasnou hbitostí, vynořovat se vedle svých obětí a zaútočit na ně svými srpovitými drápy. Jsou také schopni toto bahno házet do očí protivníkům, čímž je mohou dočasně oslepit. Vodní ježibaby jsou zvláště aktivní a nebezpečné během bouřek, podmínek, které navíc brání účinnému použití znamení Igni, které je obvykle nejúčinnější zbraní proti všem tvorům milujícím vlhkost.

Vodní ježibaby dokážou „plavat“ bahnem stejně rychle jako vodou a mohou toho využít k přepadení své kořisti. Vhodně použité znamení Yrden může pomoci. Chytrý zaklínač dokáže chytit ježibabu Yrdenem právě ve chvíli, kdy se z bahna vynoří a má tak spoustu času, aby ji počastoval stříbrnou čepelí. Brutální síla vodních ježibab může být známá těm, kdo se s nimi setkali, ale možná ještě nepříjemnější je je jejich již zmíněná schopnost házet koule bláta do tváří svých protivníků, aby je oslepili, a to s děsivou přesností. Zaklínač nesmí polevit v pozornosti a musí vodní ježibabu neustále sledovat, aby stihl zavčasu reagovat, když se o tento manévr ježibaba pokusí.

Je známo, že se vodnice zdržují (a loví) ve společnosti utopenců, což činí tato prastará monstra ještě nebezpečnějšími.  Doporučuje se mít při sobě buďto ohnivé bomby, nebo naopak mrazící, které je učiní zranitelnějšími, protože jejich vodou nasáklá kůže mrazem zkřehne. Je také možno použít znamení Axie ke zmatení těchto nestvůr.

Ve starých záznamech jsem objevil tento text

„Některé příběhy zmiňují vodnice, které se maskují jako ztracené staré ženy, prosící poutníky, aby jim pomohli s něcím domů, do vratkých chatrčí, které si v mokřadech staví. Popravdě, jen slepec nebo opilec si může splést špinavé a rozkladem páchnoucí doupě vodnice s útulnou chaloupkou a samotnou ohavnou ježibabu s nevinnou babičkou. Jejich vrásčitá těla pokrytá bradavicemi jsou téměř dva yardy vysoká, s kůží barvy dávno mrtvé mrtvoly a páchnoucí bahnem a rybami. Ze zad jim trčí kostnaté výrůstky dlouhé dva sáhy, jejich vlasy vypadají jako změť mořských řas a za jejich drápy by se nestyděl vzrostlý vlkodlak. Lidově se říká, že vodní ježibaby jsou manželky utopence. Pokud je to pravda, pak se není čemu divit, že jsou to tak špinavé mrchy. “

Dále pak jednu mírně pikantní lidovou pověru

„Vodní ježibaby jsou rusalky, které se zamilovaly do smrtelných mužů, a tak ztratily své věčné mládí. Nestává se to často, protože vodní nymfy jsou vrtkavá stvoření, která se jen zřídkakdy opravdu zamilují do mladíků, které svádějí pro zábavu. Ale může se to stát, a pak, v souladu s prastarými, mystickými zákony svého lidu, podléhá toku času. Protože je kouzelná bytost, nemůže zemřít, ale stárne a chátrá, až se z ní nakonec stane vodní ježibaba. Pak za měsíčních nocí přichází k jezeru a pláče pro své ztracené mládí. I když je její tělo seschlé a prastaré, stále ráda tančí nahá v měsíčním světle a dělá nemorální návrhy každému kolemjdoucímu mladíkovi, kterého potká.“